Jezevcovo
"Osamění je občas tíživé."
Kuchyň
Mapa
Značení
Chvíli jsme postáli na peróně, zamával jsem Pavlám na rozloučenou a vyrazili jsme. Zkrátili jsme si cestu jako místní okolo kolejí, přes dva přejezdy a už jsme byli v nelese. Neles je u mě poničený les nebo pozůstatek lesa po kůrovci a větru. Stále jsme šli po mírně zasněžené žluté turistické značce přes kopeček až na lesní asfaltku. Cestou jsem přelézal tutam vyvracený strom. Na jednom jsem se při přelézání víc škrábl do nohy. Na asfaltce jsme se dali doprava. Marně jsem vlevo očima hledal zkratku nelesem na Jurenkovu osadu. Tak jsme to vzali po mapových cestách až na osadu.
~ ~ ~
Zákaz
Var 2
Na place si pamatuji dva obrovské jehličňany, pod kterými bylo v létě příjemně. Zbyly po nich jen pařezy. Ale pár stromů tady přežilo. Na jihu lemoval Jurenkovu osadu les. Teď je tam neles. Na jednom pařezu, který byl trochu zakrytý rozpadající se žlutou dřevostavbou před větrem ze západu, jsem si rozbalil malou polní a uvařil si vodu v litrovém hliníkovém GSI hrnci na kafe. Poprvé jsem otestoval klasický český vařič Var 2, větrnou zástěnu a piezozapalovač. Mezitím přiletěl vojenský vrtulník a půl hodiny tady hlučně prudil nad lesem. Já zatím popíjel kafe a se Shelly jsme chroupali sušenky. Při popíjení jsem koukal na škaredý betonový základ s rybářským zeleným silem u břehu rybníka Hranečník. Díky tomuhle nevzhlednému zařízení tady společnost Kolář a.s. krmí ryby a asi jenom blázen by se v těchto místech někdo koupal jako my kdysi. Když jsme odcházeli, byl jsem se podívat k ohništi. Pak můj pohled sklouzl na staré stanové zrezlé konstrukce opřené o strom a vedle hnedle hromada jakýchsi ošuntělých dřevěných podsad. Zákoutí jak na sběrném dvoře. Fuj. Ještě jsem zkoukl kriticky na modrý větrem částečně pobořený plastový bazén na louce. Působil tady jako pěst na oko. Další fuj. Na tohle rád zapomenu a vím, že sem už nechci nikdy jít. I hlučný vrtulník mezitím zmizel a byl jsem tak nějak rád, že už jdeme pryč.
Na východ
Druhý vjezd
Ve vlakové stanici jsem zjistil, že máme přes hodinu a půl čas než pojede osobní vlak ve 12 hodin na Třebíč. Vlezli jsme do bufetu, kde hučela televize o nějaké olympiádě v Číně. Zeptal jsem se ve dveřích jestli můžu s pejskem. Dal jsem čtyři kusy Litovele. Paní občas úsporně hodila polénko do plechových prosklených kamen a když zmizela někde vzadu, slyšel jsem ji kašlat. Asi jsem to od ní chytl. A těch špalíků do kamen dala za tu dobu co jsme tam seděli, dva. Pro jistotu kamna trochu schovala za odpadkový koš, snad aby nám ten "žár" kamen neublížil. Nejsem zažitý místní, tak jsem to neřešil. Druhý den mě začalo bolet v krku. Shelly se povalovala u kamen vedle odpadkového koše a vody do misky se nedočkala byť jsme se Shelly hodinu byli v bufetu "U Maruš" jedinými hosty. O vodu jsme tedy neříkali, ale je to běžné, že vám ji pro pejska automaticky téměř všude dají. To by bylo abych si nezabrblal. Já byl v bufetu jen v tričku, ale ke konci sezení mě již byla zima. Blížila se dvanáctá tak jsem zaplatil 120,- kaček a šli jsme z bufetu na perón.
Osobní vlak nás na čas odvezl do Třebíče. Cestou jsme v Albertovi na Modřínové koupili mamince máslo, sádlo, rýži a donesli jí to domů.
Procházka byla skvělá. Jurenkova osada trochu zklamala, ale je to věc osobního názoru. Jo, uvaření půl litru kafe spolklo z plynové kartuše 8g směsi propanbutanu a za Shelly jsem platil 2x 15,- kaček za jízdenku.
A jak je to s názvem Jurenkovi osady? Je pojmenovaná po Ing. Jaroslavu Jurenkovi, řediteli základní odborné školy v Třebíči, který s třebíčským gymnazijním profesorem Oldřichem Pokorným založili v roce 1938 "Pobyt v přírodě v Sokole Třebíč". Ing. Jaroslav Jurenka byl Němci za druhé světové války 16.6. 1942 popravem na Kaunicových kolejích v Brně.