Dvacátéhopátého srpna po příjezdu bratra Jirky z dovolené v Chorvatsku se rodina sešla na starém hřbitově v Třebíči. Urnový hrob je kousek na východ od
kostela Nejsvětější Trojice. Táta tam dostal od Jirky hlínu od rodného domu z malé obce Rozkoš u Nymburka a trošku hlíny od domu, kde léta vyrůstal s rodiči, tetou Marií a bratry Karlem a Vaškem. Tu druhou hlínu dovezl strýc Karel vlakem. Navrch mu tam k tátově urně dal bratr Jiří starý dřevěný zub asi ze zařízení nějaké mlýnice, který otec odkudsi přinesl domů. Táta byl velký fanoušek vody a vodních strojů. Hrob jsme trošku s Jirkou očistili. Po těch dlouhých vedrech bylo konečně po dešti a bylo to příjemné. Pak jsme všichni šli na oběd do Černého Domu na dolní straně Karláku. Sešli jsme se v počtu šesti a to maminka Jarmila, bratr Jirka, sestra Jarmila s manželem Pavlem Cahou, strýc Karel a já Pavel. Vepřová játra s opečeným bramborem, co jsem si poručil, byly chuťově vynikající. Byly na objednávku v kuchyni a musel jsem na ně třičtvrtě hodiny čekat. Povídání, vzpomínání, jídlo a obsluha restaurace. Bylo to vše moc fajn. Moju pesinku Shelly jsem nechal doma. Tohle by ji asi nebralo.
~ ~ ~
Proč název článku pelmel? To protože píšu jak mi to slina přinese na klávesnici. No a co je slovo pelmel? Je to všehochuť nebo psaní páté přes deváté nebo mišmaš, pro každého něco. Původ je ve francouštině jako pêle-mêle nebo v angličtině jako pell-mell. Používá se i ve Spojených státech jako pell-mell. Ve všech jazycích má obdobný význam jako ve skvělé češtině či moravštině. Nejvíc je naší řeči asi nejblíž ta francouzská verze pêle-mêle. No, tak tohle je pěkný příklad odstavce mimo mísu.
Poslední víkend mě bolely zuby. Už jsem přemýšlel o zubní pohotovosti. Ale systém zdravotní péče v tomto zubním oboru je o víkendech opravdu padlej na hlavu. Ve velkém okresním městě Třebíč není stabilní zubní pohotovost. A já bez auta mám jet někam vlakem či autobusem, které nejezdí na lusknutí prstů, do 20 km vzdálené Náměště nad Oslavou a pídit se tam s bolavou hubou, kde to tam ten doktor je? Náhodou to já vím, ale co jiní? To si dělá pan ministr zdravotnictví asi z lidí legraci. Kdo neví jak dokážou zuby bolet, tohle nikdy nepochopí. Nikomu to nepřeju. Trošku pomáhalo máčení v božkovském rumu nebo spíš tuzemáku. Nakonec jsem to přežil i bez prášků na bolest a hned v pondělí jsem šel po dlouhé době k mé zubařce MUDr. Sedlákové. Měla na dveřích napsanou tento týden dovolenou a sestra pro objednání bude už od čtvrtka. Proto mi nebraly telefon, aha. Tohle se mi už stalo podruhé, Jednou za pár let mě bolí zuby a paní doktorka má vždy dovolenou. Tohle ale myslím z legrace byť je to náhodou již podruhé. Náhradní doktor naproti, kde ze zásady neberou telefony, měl výjimečně dle papírku na dveřích přijít až za hodinu. Zuby mě v tu chvíli až tak ukrutně zase nebolely, abych tady v zubní čekárně musel hodinu trpělivě čekat na neznámého zubaře. Tak jsem šel radši domů. Cestou jsem se stavil za tátou na hřbitově.
Mno, ještě v to pondělí 3. září cestou k zubařce jsem nad vlakovým přejezdem pod jeřabinou na ulici Svatopluka Čecha uviděl v mokré trávě ležet světlou labradorku. Myslel jsem, že ji srazilo auto. Psí známku na stahovacím řetízku neměla. Nějaká kolemjdoucí paní učitelka mi za zády řekla, že prý pejska mají možná o barák níž. Napadlo mě psí kamarádce říct: "Jdeme domů, poď." Světe div se. Pochopila a vlezla do, jak jsem později zjistil, zamčených ale pootevřených domovních dveří č.p. 759/3. Dvakrát jsem do chodby zahulákal, jestli je někdo doma. Paní učitelka vyzkoušela zazvonit a pak, že je první den školy po letních prázdninách a musí do školy, odešla. V domě nikdo nereagoval. Dovnitř jsem nešel. Rozloučil jsem se s labradorkou, zahnal ji za dveře. Dveře jsem připevnil kvůli zase možnému otevření provázkem a zavolal jsem mobilem na 156 a ohlásil nezabezpečený dům. Měšťák tam přijel do pár minut. Jsou to sekáči.
A jak to dopadlo s mýma bolavýma zubama? Několik dní jsem opatrně kousal, furt jsem pucoval kartáčkem zuby. Ve čtvrtek jsem z práce hnedle ráno volal zubní sestřičce. Dovolal jsem se. Když mi řekla, že je tam nečekaně i paní doktorka, a že když mě to bolí, mohu přijít okamžitě, byl jsem blahem bez sebe. Vypucoval jsem zuby, převlekl se z montérek a za půl hodiny jsem byl v ordinaci. Chvilku jsem čekal a pak mě již paní doktorka ty zuby vyspravila. Díky.
Jsem taky nově hrdým majitelem náramkových hodinek Citizen Eco-Drive CB0010-88L. Jsou dobíjené solárně a mají DCF77 přijímač, takže jdou přesně na vteřinu. Umí i příjem rádiového signálu (vysílače) WWVB, JJY, BPC. To kdybych jel do Států, Číny nebo do Japonska. Bez vysílače mají přesnost ±15 sekund za měsíc. Byli dražší, ale dostal jsem velikou slevu a jsou to moje poslední životní hodinky po dětských modrých Primkách a plastových Casio. Hodinky jsou docela těžké bo mají ocelový tah, ale je to o zvyku nošení. Neskutečně dlouhé roky jsem hodinky nenosil. Až otec to ve mě nějak probudil.
Taky jsem musel vyměnit dvě šmejďácký Argus výsuvné halogenové lampy. U jedné staré se po letech štípal plastový kryt a plast okolo kloubů. Nahradil jsem ji tím samým typem, ale plast nevydržel ani tři roky a začal se štípat taky. Vím, že nic není věčné, ale toto? Obě lampičky jsem vyhodil. Krámů je doma už i tak dost. Koupil jsem jako náhradu dvě stejné maďarské halogenové lampičky RabaLux typ 4421 a 4422 se žárovkami GY 6.35 max. 50W. Akorát zvažuji do lampiček koupit úspornější LED žárovky. Jednu černou lampičku mám v kuchyni. Je mimo jiné dobrá i ke svícení u šicího stroje a druhou bílou mám u počítače. Lampička je zvláštní tím, že má dvoupolohový kolébkový vypínač. Vypínač v dolní poloze svítí méně a tedy úsporněji.
