Byla neděle, prvního prosince. Se Shelly jsme vyrazili do charitativní kavárny v třebíčských Židech. Pořádal to 6. oddíl našich vodních skautů z přístavu Žlutá ponorka. Tam jsme dorazili po deváté ráno. Moc se mi tam líbilo. Popíjel jsem si výborné kafe k lineckému óbrkolečku a Shelly po svolení hostů chodila na volno. Během popíjení jsem trochu přispěl na malého Petříka.
Hospodu otvírali v osm ráno a rychlík Rožmberk měl plánovaný odjezd 8:34. Se Shelly jsme koupili jízdenky na vlakovém nádraží v Třebíči a s bratrem Jirkou jsme nastoupily do vlaku. Regionální jízdné na Vysočině pro mě za 159 kaček a Shelly byla za dvakrát dvacku. Přestupovali jsme v Jihlavě, Havlíčkové Brodě a ve Světlé nad Sázavou. Necelé dvě hodiny ve vlaku a devadesát kilometrů na kolejích pro cestu ve vlaku tam.
Shelly mě překvapila jak sama za bratrem nastupuje a vystupuje z vlaku. Asi to bylo těma špekáčkama co měl u sebe. Povídali jsme si o všem možném, přestupovali a najednou jsme stáli v železniční zastávce Smrčná. Šli jsme po turistické červeně značené cestě. Do kempu to je pouhých asi 3,5 km podél řeky Sázavy. Tenhle úžasný kousek řeky Sázavy jsem kdysi až do kempu pod Stvořidly sjel s labradorkou Týnou a s tehdy ještě manželkou Hanou na plastové žluté kánoi. Bylo to tehdá na jaře, kdy bylo více vody na splouvání. Dvakrát jsme se tehdy udělali. Ale nikomu se nic nestalo. Zmrzlé ruce z jarní dost studené vody Sázavy cítím ještě dnes.